letko.net

Ubytování

Nejen ubytování, ale i prožití prvního týdne v Lappeenrantě.

Z autobusu jsem vystoupil na domluvené zastávce kdesi v lesích (dnes už vím, že je to asi 5km od hranice města směrem k centru). Napsal jsem tedy SMS svému turorovi a čekal, co bude dál. Během minuty přišla odpověď a za dalších 10 min přijelo auto, ze kterého vystoupily dvě slečny a jestli prý nejsem Zdeněk (tedy vyslovit to neuměly, ale já pochopil). Pak mne odvezly do asi 5km vzdálené koleje.

Kolej, jestli se tomu tak dá říkat, je několik třípatrových domů v malebné krajině s perfektně udržovaným trávníkem kolem. Byl jsem ubytován na Teknologiapuistonkatu koleji. Mám tu dvojpokojový byt rozlohy cca. 50m2, v němž mi náleží jedna místnost s internetem, postelí a stolem – prostě vše, co potřebuji. Mimo to je byt vybaven prostornou kuchyní s balkónem a také sociálním zázemím. Vše vypadá velmi nově a neopotřebovaně. Problémy se vyskytly jen dva. Ten první byl, že jsem nezískal klíč od svého, nýbrž od druhého pokoje. Druhým pak byla absence ložního prádla v mých zavazadlech. Pomalu jsem se tedy vybalil, zapojil internet a povlečení emuloval nasoukáním polštáře do jednoho bílého trička.

Druhý den ráno jsem si v chodbě všiml papíru s rozpisem příslušných IP adres, a tak mi internet začal i fungovat. Spolu s dalšími jsem absolvoval návštěvu fakulty, podepsání prvních formulářů, převzetí prvních účtů k zaplacení a první cestu do města. Městské hromadné dopravě budu asi věnovat jeden celý článek.

Ve městě jsem chtěl koupit kolo, což jsem si po shlédnutí dostupných exemplářů docela rychle rozmyslel. Následoval první nákup v supermarketu a hledání nějakého vhodného obchodu, kde by se dalo koupit ložní. Po asi půl hodině hledání jsem ho konečně našel. Kdo si ale myslí, že jsem měl vyhráno, je mimo. V obchodě prodávaly dvě důchodkyně, které měly sladký úsměv, ale angličtinou zřejmě nevládly. Rusky popsat, co to vlastně chci jsem neuměl a tak přišly na řadu ruce a nohy. Pak naštěstí do obchodu zavítala anglicky mluvící zákaznice, která sice neznala slovo „bed linen“, zato ale rozuměla mému stochastickému popisu oněch věcí. Následně to drmolila důchodkyním, které mi postupně snášely modré z nebe. Ano, koupil jsem si modré povlečení. Od radosti jsem tam nechal ještě skoro stejnou částku za kobereček, abych měl ráno na čem cvičit a aby to na pokoji vypadalo aspoň trochu jako doma. Během následujících dnů jsem byl ve městě ještě třikrát, neboť bylo potřeba nahlásit svůj pobyt na policii, poště a koupit si základní lidské potřeby jakou je například takový hrnec. Zde jsem již upotřebil svou ruštinu, neboť „second hand“ se zde pyšní nápisem „Komisionalnyj Magazin“. Za pár euro se tam dá sehnat na co si jen člověk vzpomene. Pravda zrovna hrnce asi došly, ale něco na ten způsob jsem ukořistil. Ušetřil jsem tak 25euro, které bych jinak dal za nový hrnec a talíře.

U ubytování bych se měl zmínit i o spolubydlícím. Je to Litevec, jehož jméno považuji za nezapamatovatelné, a proto jsem rád, že mu mohu říkat „Idži“. Je to student business fakulty jako ostatně většina Sokrates studentů tady. Pravděpodobně jsem u něj stoupnul v ceně díky brisknímu zapojení internetu a vyřešení i dalších problémů s tím spojených. Tak jsem se mimochodem zapsal i u svých německých přátel. Asi tu začnu pracovat jako Sokrates správce sítě… Ale zpět k Idžimu. Zatím vycházíme, respektive se ještě ani pořádně neznáme, ale má dobrý akcent v angličtině a je na tom podobně jako já. Slíbili jsme si, že spolu budeme denně konverzovat.