letko.net

První týden ve škole

Malé srovnání studia na Lappeenranta University of Technology a Brno University of Technology.

Ano, je to tu. Přeci jen jsem na sever nepřijel jen na dovolenou. Není to sice takové vzrušení, jako když jde člověk do první třídy, ale má to jakýsi nádech neopakovatelna.

První s čím se každý student vysoké školy setká je Informační systém. Ó jak bylo mé informatické srdce šťastné, když jsem získal identifikační číslo studenta, přihlašovací jméno a heslo. Na rozdíl od našeho WISu je místní informační systém celouniverzitní a dokonce je schopen se studentem komunikovat i v angličtině. Poučen z našich končin jsem si okamžitě běžel zaklikat své předměty. Co kdyby tu panoval stejný hlad po vzdělání jako u nás a oblíbené kurzy byly plné během několika prvních sekund. Nic takového tu ale nehrozí. Každý si může zapsat co chce. Holt tu na to mají prostory, lidi a slušné studenty.

To co IS získal za přihlašování do předmětů, rázem v prvních dnech ztratil absencí rozvrhů. Rozvrhy najdete všude možně. Někde na analogové papírové nástěnce, jinde na stránce předmětu, jinde máte prostě štěstí a potkáte někoho lépe informovaného. Tady je náš IS mnohem dále. Ovšem co je všude stejné, je přístup ústavu jazyků ke všemu, kde by se dal využít počítač. Ano, i zde se člověk musí do výuky jazyka podepsat kamsi na nástěnku ve třetím patře budovy 2 vlevo. Kdo to neví, má smůlu.

Když už jsme u těch budov a pater a vůbec, tak zde nemají vrátného. Každý student vlastní magnetický klíč, kterým si může otevřít dveře do univerzitních prostor (i laboratoří) kdykoli – třeba i o půlnoci na Štědrý den. Tím zde ovšem vznikla informační mezera, neboť když se nevyznáte, vždy se ptáte vrátného, který vás většinou správně nasměruje. Zde to vyřešili okénkem se zeleným logem informací. Právě tam vedly mé první kroky. Ochotná postarší dáma, mi anglicky vysvětlila, že první číslice označuje budovu, druhá patro a poslední dvě učebnu. Rovněž mne vybavila plánkem budov s vyznačenými občerstvovacími stanicemi a místy první pomoci. Můj orientační běh mohl začít.

Další odlišností oproti českým budovám jsou šatny. Jsou hned vedle vchodu a studenti zde nechávají své svršky a v případě potřeby i boty. Ochrana před krádeží takřka nulová. Ale to je tu ostatně normální. Po komplexu se pak již studenti pohybují soustavou schodišť tunelů a mostů – asi je tu v zimě fakt zima.

Samotná dezorganizace charakteristická pro jakýkoli začátek semestru je tu asi na stejné úrovni jako u nás. Přednášející nevědí, zda probíhají cvičení, cvičící nemají páru o náplni kurzu atp..

Poslední věcí, kterou bych zde rád zmínil je intenzita výuky. V této periodě (semestr má 2 periody oddělené zkouškovým týdnem) mám zapsané pouze dva předměty a nějakou finštinu pro cizince. Ovšem díky těmto dvěma předmětům budu každý týden této periody trávit ve škole neuvěřitelných 12 hodin – tj. 6 hodin výuky na předmět každý týden. Obecně je v první periodě mnoho přednášek a cvičení a ve druhé periodě už se jen řeší projekty a dělají se semináře. Tam se diskutuje určité téma, na které zpravidla mají studenti prezentaci. Aby toho studenti neměli moc, některé kurzy se nedrží klasickým semestrálním rozložením. Začínají ve druhé periodě a končí v periodě třetí. Jsou tu ovšem i tzv. intenzivní kurzy, které trvají jeden týden, ve kterém člověk absolvuje 20 hodin výuky a zkoušku.

Samotné přednášky a cvičení probíhají stejně jako u nás. Někdo to umí, někdo to navíc umí i odprezentovat a na cvičeních nic nefunguje. Tak hurá do toho…