letko.net

Výlet do Ruska

aneb den plný zážitků.

Obvykle píši tyto článečky až v pozdních večerních hodinách, tentokráte se ale nemohu dočkat své postřehy a příhody zapsat a uchránit je tak věčnému zapomnění.

Asi tak před týdnem mi přišel mail, zda-li bych se nechtěl zúčastnit výletu do ruského města Vyborg. Jedná se o jednodenní výlet lodí a autobusem s cestovní kanceláří. Po krátkém zvažování a počítání finančních možností, jsem se rozhodl nabýt první dojmy z Ruska pod ochranou cestovní kanceláře a davu turistů. V úterý jsem si udělal kopii pasu, a pak asi dvanáctikilometrovou túru do oné kanceláře. Mladá slečna uměla anglicky, a tak nebyl problém ji přesvědčit o mém úmyslu. Zaplatit a hurá zpět na kolej těšit se na sobotu.

V pátek večer se mně Idži zeptal, jestli bych ráno nechtěl jet do přístavu autem. Samozřejmě, že jsem souhlasil, aspoň ušetřím pět euro za místní MHD. Už toto rozhodnutí bylo klíčové. Později jsem se v přístavu od zpoceného kamaráda dozvěděl, že autobusy v sobotu ráno nejezdí. První jede až v 7:30 od univerzity. Ovšem v 7:30 jsme již stepovali před nápisem „cosi finsky – Customs - Těmóžnaja“. Spolu s ostatními sedmadvaceti Sokrates studenty jsme vytvořili hlouček a smáli se některým našim spolužákům, kteří po propočtu limitů na dovoz alkoholu cestovali se svými šedesáti a více litrovými kufry a batohy.

Asi v 7:40 se otevřeli dveře budovy a náš hraniční maratón mohl začít. Okénko jedna, dostávám palubní lístek a jsem zakroužkován v listině cestujících. Okénko dva, zavřené. Pochoduji klikatou chodbou. Na konci jsou pravděpodobně finští celníci. Vybírám si toho vpravo. Špatné rozhodnutí. Chudák asi nikdy neviděl pas a musí si ho tedy pořádně prohlédnout. Stojím jak tvrdé Y, koukám jak si prohlíží perfektní práci české tiskárny cenin. Kolem zatím prošli dva Němci a druhý Čech se starým zeleným pasem. Tohle vědět, tak sem také jedu se starým zeleným – vždyť i on si na fotce již dávno není podobný. Nakonec ale celník usoudil, že se jedná o pas validní a s úsměvem mi ho vrátil. Hurá na palubu přistavené lodi Karjala.

Spolu s ostatními jsme zaujali strategické místo ve spodní restauraci a pustili se do babylónských rozhovorů, někteří se pustili do svých svačin. V lodi to zarachtalo asi stejně, jako když řidič starého autobusu počítá zoubky převodovky a my vypluli vstříc velkému Rusku. Mezi jezerem Samaia a Baltským mořem byl v polovině minulého století vybudován umělý kanál, který obsahuje celkem 7 zdymadel. Ty všechny nás čekali. Před každým zdymadlem se z ampliónu ozval hlas nějaké ženy, který nám ve finštině, angličtině a němčině oznamoval, kde se právě nacházíme, jak je to zdymadlo vysoké a co můžeme vidět vpravo i vlevo. Nu popravdě anglická verze se od německé občas dost značně lišila, takže si nejsem správnosti překladu z finštiny jist. Ale to hlavní z toho člověk pochopil.

Pomalu jsme se přesunuli na horní vyhlídkovou palubu. Sluníčko svítilo, vítr moc nefoukal, ale teplo zrovna nebylo, jen asi 12 stupňů. Nikdo tam tedy moc dlouho nepobyl, kromě mě, neboť vybaven jako do hor, necítil jsem zimu jinde než na nose. Postupně se ale oteplovalo a za nedlouho naše skupina obsadila celou vyhlídkovou palubu. Jen občas si sem přišel zakouřit někdo jiný. Byl jsem překvapen kolik flaštiček s pivem si moji němečtí a španělští kamarádi a kamarádky zabalili místo pořádné svačiny. Cesta tedy za nedlouho připomínala spíše dobrou párty na lodi, neboť z ampliónu se ozvala garmoška a my se věnovali kromě focení úchvatné přírody i babylónským multitématickým rozhovorům. Asi po dvou hodinách přišel číšník a všechny flašky s pivem i prázdné hlučícímu hloučku odebral. Po chvilce se paluba vylidnila a my vjeli do výsostných vod Ruska. Kolem se začali vyskytovat rybáři na loďkách i bez nich, v lese bylo vidět houbaře v teplácích. Je sobota říkám si a obdivuji přepychové vily v okolních lesích.

Blížíme se k Vyborgu a podjíždíme dva mosty - železniční a silniční. Právě přes most, ve kterém si později všímám míst, kde z původně betonového celku zbylo jen pár zkorodovaných drátů, projíždí vlak. Strojvůdce je nejspíš nadšený fotbalista, protože místo dlouhého zahoukání na pozdrav či výstrahu, vytroubil známou sekvenci, kterou lze slyšet na kdekterém fotbalovém, či hokejovém zápase. Všiml jsem si také, že na kraji tohoto mostu byla budka, ve které seděl člověk. Široko daleko ale nic nebylo, takže jsem usoudil, že hlídá most před rozkradením a počítá vagónky. Konečně se před námi objevil vyborgský přístav. Trochu větší lodě zrovna nikdo z mohutných jeřábů neobsluhoval. I samotný lodní park se změnil, už to nejsou nablýskané motorové čluny z Lappeenranty. Jsou to spíše zkorodované škunery a bárky ověšené pneumatikami. Konečně přirážíme ke břehu. Během plavby nás průvodkyně instruovala, že jakožto zahraniční delegace budeme vystupovat první. Asi 10 minut čekáme, než nás pustí na pevninu. A hurá na celní prohlídku dva.

Jsou pro nás otevřena dvě okénka, ale i tak postupujeme velmi pomalu. A tady se karty obrátily. Tentokrát šel k okénku první Tomáš. Svůj český pas podává celní úřednici a ta jako vždy začíná vyplňovat formulář v počítači. Pak kouká strká pas pod UV lampu, znovu něco vyplňuje. Kroutí hlavou, jako, že to v životě neviděla a podává Tomášovi papír s instrukcí, že se má podepsat. Tomáš neví proč, a tak se zvěčňuje na prázdný papír. V tom se otvírají dveře za úřednicí, ve kterých se objevuje jiný úředník a ptá se proč to jde tak pomalu. Jsem překvapen, že všemu rozumím a překládám to Tomášovi. Chudák bledne, neboť se měl podepsat jako je podepsán v pase. Briskně se snaží svou chybu napravit, ale ouha napsal příjmení a jméno v opačném pořadí. Opět překládám úředničiny povzdechy, že ji jednou zavřou, ale nakonec Tomáš razítko dostává a odchází. U mě jde tentokrát vše bez problémů. Zaplať pánbůh, že jsem si vyřídil pas nový. Ještě jednou ukazuji, že vlastním pas a v něm razítko, a hurá ven. Tam si mne škrtá naše nová průvodkyně a spolu s ostatními čekáme na zbytek.

Následuje přesun do autobusu. Naše skupina dostala samostatný autobus s anglickou průvodkyní a řidičem, který neumí nic, kromě řízení a finštiny. Chvilku nás průvodkyně seznamuje s historií města a pak vyrážíme do úzkých uliček. Takhle rozbitou silnici jsem ještě neviděl. Autobus jede krokem a houpe se to jako na zvonkové dráze. Jedna Němka, která procházela uličkou, zavadila o mou hlavu a vymlouvala se na mořskou nemoc. Později se silnice zlepšily. Nejlépe byl udržován Praspjékt Lénina. Tam ale auta jezdila asi ve čtyřech pruzích. Tedy těžko říct, protože tam žádné pruhy vyznačené nebyly. Průvodkyně nás zatím informovala o budovách kolem, hlavně o tom, co v těchto budovách bylo v době, kdy Vyborg patřil Finsku. Občas jsem se musel smát, protože její překlady z ruštiny do angličtiny občas vůbec nesouvisely. Ale což, je to přeci finská průvodkyně. Zajímavější ale bylo se dívat ven z okna. Ještě že studuji informatiku, studovat statiku, tak mě tu trefí. Budovy, ze kterých padá nejen omítka, obsahují rozbité okna (pokud tam jsou přítomna) a o patro níž nebo výš nové umělohmotné okna se žaluziemi – evidentně se jedná o nějaké kanceláře. Ve městě jsou udržovány jen tři typy budov: Banky, kasina a kostely.

Autobus zastavil u centrálního tržiště, kde nás průvodkyně informovala, že se tu krade a je tu celkově nižší životní úroveň. Nakonec svůj výstup zakončila omluvou, že s námi nepojede do Lappeenranty, a tudíž si musíme poradit s tímto finským staříkem za volantem sami. Pak dodala, abychom se nebáli, že cestou zpět pojedeme přes 5 hraničních kontrol a dvakrát budeme muset vystoupit. Už se těším. Vyhrnuli jsme se z autobusu, vytvořili bezpečně veliké skupinky podobně hovořících studentů a rozprchli se po městě. Naše česko-litevsko-německá skupina zamířila k nejbližší bance. Cestou mě rozesmál Tomáš, který se snažil rozluštit azbuku na nejbližším stánku rychlého občerstvení. Z jeho verze „Snězte rychle“ jsem mu udělal volnější překlad „U nás nejchutnější.“ Do banky jsem se ale nedostal, protože jsem si peníze vyměnil už na lodi a banku obsadil španělsko-německý gang. Vůbec jsem ale nelitoval, neboť se k nám přitočil místní vexlák s mohutným balíčkem rublových bankovek. Přesvědčoval nás, že má lepší kurs a že vevnitř je stejně fronta. Bezpečnost obchodu dokazoval na opodál stojícím civilním autě s řidičem za volantem, řka, že toho člověka zná, je to přeci podplukovník místní policie. Němci mu nedůvěřovali, já dělal, že nerozumím ani tatarsky, a tak šel lovit jinam.

Pak jsme se procházeli po městě, zaplatili si vstup do areálu místního zámku, až jsme se zastavili před místním kostelem. Několik fotek a jdeme ho prozkoumat. Hned za prvními dveřmi v předsálí nás zastavuje nějaká babička a říká, že si naše Němka musí vzít šátek na hlavu. Rovnou jí ho taky podává. Pak ještě šahá na mojí kapuci a tvrdí, že si ji mám nasadit. Otáčím se na ní a ptám se jí proč, že jsem si myslel, že jen dívky musí mít šátek na hlavě. Moje neoholená tvář udělala své a babička se mi asi 5 minut omlouvala. Kostel byl velmi sporý, ve vzduchu bylo cítit houbu, která se nacházela v levém horním rohu. Na stěnách bylo několik ikon, místo oltáře lešení a nikde nic, na co by si člověk mohl sednout. Pak jsme se šli vyfotit před sochu Lenina a rozhodli se věnovat poslední hodinu nákupům. Alkohol tu byl levnější než v Čechách, pohlednice s mapkou neměli. Nakonec jsme zastavili v malém obchodě s nápoji hned vedle tržnice. Každý si tu kupoval alkohol a bral ho po kartónech. Fungoval jsem jako překladatel. Čímž jsem se stal oblíbencem prodavače, který byl jistě i vyhazovačem v jedné osobě. Nakonec jsem i já investoval do nějaké té flaštičky a plata piv Baltika 7. Když nápor naší skupiny opadl a mi před tímto krámem obloženi alkoholickými produkty ve větším, než malém množství, čekali na příjezd autobusu, vyšel tento prodavač a začal se mě vyptávat. Odkud jsme, co studujeme, jestli znám Pavla Nedvěda a co se u nás v České Republice povídá o ruské vojenské technice a síle české armády. Moje tvrzení, že nerozumím neprošlo, a tak jsem říkal, že nevím, že jsem ještě na vojně nebyl a o takových věcech se u nás nemluví. Přijel autobus.

Když řidič usoudil, že bychom mohli být všichni, neboť je 7 minut po plánovaném odjezdu pokynul nám k nástupu. Nejdříve šli němci, pak zbytek Evropy, ale Španělé byli zrovna zabráni do rozhovoru. Je zajímavé, jak se ty poučky o národech v praxi projevují. Za pět minut nastoupili i oni a my vyrazili vstříc novým dobrodružstvím.

Ruské silnice jsou velmi široké a jámy na nich velmi hluboké. To ale našemu řidiči nevadilo a ani nepřibrzďoval. Čáry tu na silnici nejsou, takže si každý předjíždí každého kdy chce, aspoň na silnicích tu tedy mají demokracii. Asi po 10 km se před námi objevuje první závora. Vypadá to spíše jako vojenský kontrolní bod, ale vojáci nemají samopaly, takže jsem klidný. Voják umí rusky, řidič pouze finsky. Sedím hned za řidičem a tak se náramně bavím. Voják to vzdává první a závora jde vzhůru. Za dalších asi 10 km další závora. Řidič již znalecky zastavuje rovnou v odstavném pruhu. Slečna v celnickém úboru se také ptá na počet pasažérů, ale na rozdíl od vojáka umí finsky. Závora jde nahoru a mi po pěti stech metrech přijíždíme ke komplexu hraničního přechodu. Připadám si jako na vojenské základně. V silnici je jáma, aby se mohli dívat na podvozek aut, vedle je konstrukce, aby viděli na střechu náklaďáků. Řidič vystupuje a jde do dveří vlevo. Pak přebíhá do budky vpravo. Všichni, kteří kolem jezdí autem, zastavují a sami jdou do té budky napravo, pak se vracejí a odjíždějí. Konečně se objevuje i náš řidič. Následuje pasová kontrola – všichni mizíme ve dveřích nalevo. Velká hala, na jejím konci jedna otevřená přepážka. Přistupuji jako první. Opět to jde pomalu ale tentokrát nemám problémy. Návštěva toalety a kráčíme s Tomášem zpět do autobusu – máme dost času Španělku za námi si úřednice oblíbila. Už chceme nastoupit do autobusu, když na nás volá ještě jeden policista, že i on tu pracuje. Nemáme nic proti a ukazujeme mu pasy. Děkuji rusky. Za chvilku nastupuje policista do autobusu a ptá se mě jestli umím rusky. Přiznávám se. Chce po mě, abych řekl řidiči, že máme vytvořit skupinu a jako taková za nim přijít, protože nechce, aby se mu tu lidi courali jeden za druhým. Říkám mu, že s řidičem nehnu, ale ostatním to řeknu. Jdu nazpět do budovy a funguji jako sběrné místo. Nastupujeme a hurá dál. Za další dva kilometry další závora. Vzadu už se německá komunita bouří a vymýšlí vtipy na ruské bezpečnostní opatření. Tento úředník chce vidět, že má každý v pase razítka. Nakonec nás pouští. Hurá do Evropské unie.

Na finské straně čekám mohutnou kontrolu na alkohol, přeci jen toho s sebou nemáme málo. Opět musíme vystoupit a jít k okénku po jednom. Přichystali si na nás i pejska. To mě fascinovalo natolik, že jsem pozoroval jeho počínání, a jaksi opomněl přistoupit k okénku. Což jsem po upozornění provedl dodatečně. A tady začínají problémy. Kam jedete, proč tam jedete, co studujete, proč to studujete… Dostávám pas nazpět a jdu k pejskovi. Zastavuji, čekám než mne očuchá, když je u paty myslím si, že je u konce a dělám osudový krok, pejsek by si asi ještě rád hrál, a tak zavrtí ocáskem. Okamžitě jsem podezřelý a další celník už si mne bere stranou. Ukažte pas, mluvíte anglicky, jaké drogy berete, jaké drogy jste vyzkoušel, o drogách nic nevíte, nikdy jste drogy nebral, kouříte, proč nekouříte, jaké drogy berete, vyndejte obsah kapes, postavte se sem, rozkročte se, takže drogy neberete a zvedněte ruce. Pak mě prohmatal. Tamhle si sedněte. Prohlédl si moje doklady hlavně průkaz studenta na LUT a s odporem protřepal i posmrkaný kapesník, nezávidím mu jeho práci. Nashledanou. Pak ještě čekáme opodál a pejsek se jde proběhnout autobusem. Říkám si, že jestli mi někdo něco strčil do batohu, tak to neukecám. Pejsek si naštěstí žádnou hračku nenašel a my mohli nastoupit. Uf, to jsem si oddechl.

Při příjezdu do Lappeenranty se ještě jedna Němka snaží o navázání komunikace s řidičem, jestli by nás prý pak nevzal ke škole. Po chvilce to vzdává. Auto, kolej, večeře a postel. Teda to byl den