letko.net

Nacházíte se: letko.net > Blog > Cestování

Cestování

aneb cesta na severní pól...

22. srpna 2005

Původně jsem blog ani psát nechtěl, ale okolnosti mne k tomu donutily. Dnes je pondělí 22.8.05 a já právě sedím v autobuse a řítím se na St. Peterburk… Ale pěkně popořadě, jak jsem se sem vůbec dostal?

Ráno v 6:30 jsem vstával po dvoudenním balení byly již v obývacím pokoji připraveny dva kufry, ten větší měl něco kolem 24kg a ten menší cca. 15. O ně se opíral i batoh s notebookem – tedy vše, co potřebuje informatik k přežití. Hned, co trochu vystydly řízky, které maminka právě dosmažila v pravdivém domnění, že chudák syn bude ve světě hladovět, jsme vyrazili naším autem do Prahy na letiště. Pršelo. Praha v pondělní ranní špičce byla dosti ucpaná. Ale po hodině cvičení rozjíždění a zastavování jsme se dostali i na letiště. Nutno podotknout, že jsem letěl prvně, a proto se mi celá rodina snažila poradit ten nejlepší způsob zvládnutí nástrah letiště. Největší strach jsem měl z kontroly před vstupem do letadla. Budu se muset bít o své řízky? Budu označen za teroristu? Spolu se svými dvěma zavazadly, které přesahovaly počtem i váhou limity i počet povolený jsem přišel před rám pravdy. Nejprve jsem položil na pás vedoucí do tunelu řízky, pak notebook spolu se všemi dráty, které „potřebuji“ (bylo jich asi 4kg). Pak klíče, peníze, doklady… Pásek jsem si mohl nechat. Prošel jsem. Pípal jsem. Následně mne ještě prohlédli detailněji, pásek zabral. Byl jsem volný. Kupodivu ani řízky ani notebook s drátovým podezření nevzbudily.

Další problém se vyskytl až na palubě letadla. Palubní lístek na mne obsahoval příliš mnoho číslic. Našel jsem číslo 60 a písmeno C. Bohužel v letadle byly číslem označené pouze řady. Když jsem míjel číslo 14 a zároveň i křídlo, bylo mi jasné, že řada 60 bude pouze ve druhém vlečném kluzáku. Ochotný personál mne však včas vrátil k mé řadě a neopomněl okomentovat moje od pohledu nadlimitní zavazadla. Ještě, že přede mnou byly dvě volné sedačky nad námi tak bylo dost místa. Let i občerstvení nepřineslo nic nečekaného, a tak jsme bezpečně přistáli v Helsinkách. Na ploše nás čekal autobus, aby nás odvezl do 200m vzdáleného terminálu. Můj plán držet se davu selhal hned v druhé hale, kde se dav vrhl na zboží v obchůdkách.

Naštěstí tu mají smysl pro obrázky a kufr umí nakreslit pochopitelně. Kromě celníka, kterému jsem se evidentně nelíbil, šlo vše hladce. Na informacích mi poradili, jak vypadá autobus a kde se ta věc dá sehnat. Trochu čekání, pak málem nastoupení do jiného a už tu byl můj autobus. Jedeme čtyři. Řidič, Polák s Polkou, kteří také přijeli studovat do Lappeenranty, a já. Řidič moc anglicky neuměl pár frází, Welcome, No probelm, Russia a Bus. Snažil se nám oznámit, že nás zaveze někam, kde přestoupíme do jiného autobusu. Nemám nic proti přestupování. Vyjeli jsme z Helsinek po dálnici číslo 7 směr St. Peterburk. Asi po 10 km však řidič odbočil na odpočívadlo, kde je jen les a několik ruských aut. Se slovy No problem a Welcome nám naznačuje, že máme vystoupit. Moc se nám nechce, ale je milý a rusky přece umím, něco si stopnu. Když dokouřil druhou cigaretu byl tu jiný autobus. Dokonce nám i sám přestěhoval zavazadla. Srdečně se s námi slovy Welcome rozloučil a zmizel. Koupil jsem si lístek a teď tu sedím a koukám po krajině. Hodně lesů a křoví, občas louka a jednou za pár kilometrů dřevem obložený domeček v dáli… Jdu ten blog naprogramovat, ať si tohle taky někdo může přečíst.

Tak je naprogramováno, jako obvykle ale chybí komentáře a grafický vzhled, ale to až zítra. Je sice skoro deset hodin, ale stále tu je jakési podivné šero. Taky aby nebylo, vždyť je ještě léto a polární kruh není daleko… Příroda a okolí se nezměnilo, jen už nejedeme po dálnici, nýbrž po stejně rovné silnici kamsi rovně.

Naposledy zmeneno: 22. srpna 2005
Zobrazeno: 43
Jedu na LETCo. enginu. Zdeněk Letko (2005-6)