letko.net

Nacházíte se: letko.net > Blog > Rusko I. – cestování na východ

Rusko I. – cestování na východ

aneb pustí, nepustí, okradou, neokradou, zabijou, nezabijou…

22. listopadu 2005

Navštívit vzdálenou Matičku Rus bylo mým snem již od doby, kdy jsem se zúčastnil dvou intenzivních kurzů ruštiny v Tatrách. Učili nás tam Rusové z univerzity Družby národů v Moskvě a v jednom kuse nám o Rusku vyprávěli. Když se k tomu ještě přidá propaganda konce minulého století a hlavně antipatie po revoluci, neví člověk, co si má myslet, a tak to přirozeně chce osobně prozkoumat. Možná i proto jsem se rozhodl strávit rok ve Finsku, abych to neměl daleko.

Daleko to opravdu nemám, asi šedesát kilometrů, ale přeci jen tu je malý problém. Jak se tam dostat. O několik blogů dříve jste si mohli přečíst o mém výletu do Vyborgu. Nic moc, ale přesvědčilo mě to, že bych ten výlet na východ mohl přežít. Když se pak ke mně dostal inzerát na týdenní pobyt v Moskvě a Petrohradu, začal jsem být nerozhodný. Přeci jen jsem tam chtěl jet až společně s Aňou na jaře. Nakonec jsem se po tuhém boji s peněženkou a zdravým rozumem skoro i rozhodl.

Byl to inzerát cestovní kanceláře Zerkalo Oy z Helsinek. Kvalitní webová prezentace mne informatika přesvědčila o korektnosti nabídky a navíc se jedná o cestovní kancelář zaměřenou na mou věkovou skupinu, tak proč se nenechat zlákat k poznání dalších Evropanů. Navíc se napsal i Štefan a bylo rozhodnuto definitivně. Jen vyplnit formulář na internetu a je to.

No jo, ale vydat se do Ruska nemůžete jen tak. Do Ruska potřebujete vízum. A hned tady to pro mne začalo být zajímavé. Peníze jsem zaplatil přes internet, v ruce žádná smlouva a ještě navíc jsem jim měl poslat žádost o vízum a můj nový pas. A to prosím poštou. Ale kdo se bojí, nesmí do lesa, a tak jsem žádost vyplnil, včetně takových dotazů jako: Narodil jste se v Rusku? Pokud ano, kdy a z jakých důvodů jste emigroval. A celé to odnesl na poštu. Sbohem můj milý pase, prý tě uvidím až ve vlaku.

Nadešel den odjezdu. Aspoň, že nám odpověděli na mail, ve kterém jsme žádali, zda-li bychom nemohli do vlaku přistoupit až v Koukole. Souhlasili i s tím, že nás z autobusu na zpáteční cestě vyexpedují v Kotce. Ráno jdu ještě do školy, pak na poslední západní oběd a ve tři už čekám na Štefana a jeho věrné BMW. Sraz u supermarketu domluvit se i s druhým autem a hurá na jih do pobřežního města Kotka. Nevím jak to dělám, ale všude mi hned strkají mapu do ruky, a že mám navigovat. Stejně nevím, kde ta Kotka je, tak proč ne. Jen jednou jsme opomněli odbočit, ale jinak jsem dovedl kolonu na místo určení bez nejmenšího zaváhání, za což jsem sklidil první poklony.

V Kotce jsme zaparkovali hned na autobusovém nádraží a počkali na náš autobus do Kouvoli. Autobus byl velmi komfortní a jak je tu zvykem i prázdný. Venku už byla tma, a tak cesta ubíhala pomalu. Aspoň že Finové mají u silnic tolik sloupů pouličního osvětlení. V Kouvole čekáme asi hodinu na příjezd vlaku. Čtu si vytištěné materiály o Moskvě a pozoruji lidi kolem. Máme tu ruského businessmana, finského opilce s cinkajícími igelitkami, netečnou ženu středních let, která neskrývá pohoršení nad opilcem, maminku s dítětem i bez dítěte, zkrátka náměty na román.

Hodinka uběhla a jdeme na perón. Ještě vyřizuji poslední telefonát s rodnou vlastí a už se ze tmy vynořují kukadla naší lokomotivy. Přijíždí velmi rozvážně, skoro důstojně. Zastavuje. Z každého vagónu vystupuje nějaká průvodčí, nebo chcete-li hosteska, později je všechny budu nazývat bábuška. Někdo na nás volá a dokonce v ruce dřímá i cosi jako pasy. Neztratil se. Nastupujeme a vlak se zase pomalu rozjíždí. Bábuška si nás sortuje podle nějakého rozpisu. Z jedné Němky děláme Holanďana, hlavně ať dá pokoj baba jedna. Tak nepříjemný hlas snad nemají ani úřednice VZP v Čechách.

Naše kupé je velmi komfortní, dvě dvoupatrové postele, stoleček, koberce i na chodbě, člověk ani necítí, že to někam jede. Jen z okna není nic vidět. Právě kolem prošel vlakvedoucí. Takhle jsem si vždycky představoval politruka. Malý vzrůstem, v dlouhém modrém kabátě nějaké uniformy a na hlavě čepici, že se s ní jen taktak vejde do chodbičky. Dupe jak při slavnostní přehlídce a má pohled masového vraha.

Za chvíli přichází první celník a kontroluje přítomnost pasů a víz. Ten už je pohlednější – boxer, střední váha, hlava skoro celá vyholená. Pak asi na hodinu zastavujeme. Nikdo nesmí opustit kupé, vlak i záchody jsou zamčené, pasy nám vzali. Ještě několik dotazů, co všechno chceme proclít a konečně získáváme naše pasy i vízové doložky zpět. Asi jsem byl hodný, dostal jsem tiskátko, jako u doktorky…

Vlak se dává zase do pohybu, venku stejně není nic vidět, a tak ještě chvilku povídáme, a pak pomalu jeden po druhém odpadáváme. Celou noc se budím. Snad tři hodiny stojíme na nějakém nádraží a mě svítí rovnou do obličeje nějaké lampa. A ta deka kouše a vůbec. Ráno už svištíme závratnou rychlostí kamsi vpřed. Příroda je neudržovaná, vše je strašně šedivé. Města, kolem kterých projíždíme mi připadají jako cikánské vybydlené paneláky známé z východního Slovenska. Za deset minut mám vystupovat, moc se mi nechce, Moskvu jsem si představoval jinak než jako pustinu, kde se střídá neudržovaný les s neudržovanými loukami. Bábuška na chodbě něco křičí. Překládám ostatním, že máme zpoždění asi dvě hodiny kvůli závadě na lokomotivě. Dlouhé noční stání je vysvětleno. Stejně jsem chtěl vidět ruský venkov. Zrovna projíždíme kolem nějaké chatové oblasti. Připadám si jako v pohádce. Žádná šeď chaty sice vypadají chatrně, ale jsou pomalované jasnými barvami. Váňo, Váňo Ivane, přeskoč plůtek pojď ke mně, mám šaty vyšívané, a jsou celé hedvábné…Hej

Blížíme se k Moskvě. Je to poznat na hlavně na městech, už se podobají na naše porevoluční. I chaty už vypadají honosněji. V dalším městě vidím první billboard, budeme blízko. A konečně Moskva. Trochu zaprášená popílkem, ale u nás to na podzim také nevypadá nejlépe.

Naposledy zmeneno: 22. listopadu 2005
Zobrazeno: 2314
Jedu na LETCo. enginu. Zdeněk Letko (2005-6)