letko.net

Nacházíte se: letko.net > Blog > Rusko III. – Petrohrad

Rusko III. – Petrohrad

aneb na půli cesty mezi Ruskem a Evropou.

1. prosince 2005

V Petrohradu jsem strávil skoro tři dny. Bydleli jsme v hostelu o poznání levnějším, než moskevská Russia, ale i tak měl člověk postel a kus skříně pro sebe. To mi úplně stačilo. Petrohrad je naprosto jiným městem než Moskva a musím říct, že Moskva se mi líbila mnohem více. Pro pořádek to vezmu podle stejných bodů, jako povídání o Moskvě.

Za prvé památky. Co se týče památek, Petrohrad jistě má, co nabídnout. Problém je se k nim dostat. Jsou strašně roztahané po městě. Člověk nachodí kilometry, aby se dostal od budovy A k budově B a přitom mine jen několik jiných paláců. Občas socha, celkově jsem si připadal jako v přelidněné zámecké zahradě. Všude hodně místa, hodně zeleně, hodně turistů. Abych se zase vrátil k památkám. Křižník Aurora (nechť jsou ty necky památkou), mě překvapil svou velikostí. Je dost malý. Ale i tak je to krásná zastávka. Vstup zdarma, uvnitř výstava z historie námořnictva a samotné Aurory. Ještě bych vyzvedl Izákijevský a Kazaňský kostel, dále chrám Spasení Krista a samozřejmě nemůžu opomenout Zimní palác a přilehlou Ermitáž. Jejich interiéry jsou přímo skvostné. Naopak mě docela zklamala Petropavlovská pevnost. Kromě hradeb tam toho moc není, když člověk nepočítá truhly s ostatky carů, careven a carevčat.

Za druhé muzea. Sem zařadím i Ermitáž. To je vám věc. Překrásné interiéry, z kterých se tají dech. Obrazy, které člověk viděl jen v knize tu visí na zdech, jako by nic. Na člověka dýchne historie a umění zároveň. Je to prostě nádhera. Vytkl bych snad jen nedostatečné značení. I s plánkem se člověk snadno ztratí a pak se musí orientovat podle maleb, které vidí na zdi, a ne podle ukazatelů. Naštěstí jsou tu ale všudypřítomné bábušky, které rádi čtou, pletou a jistě i poradí. Druhou nevýhodou je nedostatek (spíše absence) sedacích zařízení. Celou dobu musíte stát. Poslední den jsme si udělali výlet do Jekatěrinského paláce na Jantarovou místnost. Palác překrásný, snad ještě hezčí než Ermitáž. A Jantarová místnost opravdu stojí za to. Ani fotografie nemůže zachytit, krásu té místnosti. Můžete obdivovat jednotlivé kamínky, nebo celou stěnu.

Metro v Petrohradu je hlubší. Na rozdíl od Moskevského se při přestupu mezi stanicemi pochoduje po pravé straně chodby. Některé stanice jsou vybaveny protipovodňovými dveřmi, které se otevřou zároveň s dveřmi od metra, takže z tunelu projdete dvojitými dveřmi přímo do vagónu. Místo lístku si kupujete speciální minci a turniket není standardně otevřen, takže po vhození mince musíte prorazit, na rozdíl od moskevského, kde je fotobuňka, která vám zavře nepovolenou cestu až dodatečně – většinou dosti bolestivě. Jinak je to stejné.

Za čtvrté jídlo. Hned první den jsme si uštědřili gurmánský a turistický zážitek. Zašli jsme do Kafe Lenin. Mě přitahovala česká Plzeň a ostatní levné business jídlo. Plzeň měli, business podávali jen v poledne. Přesto jsme zůstali a nelitovali. Hospůdka správně socialisticky vyzdobena, samá busta Lenina, prokládaná LCD displejem, na kterém běžely záběry z komunistických projevů a vojenských přehlídek. Obsluhovali nás vnadné proletářky, které byly oblečeny za něco připomínající klon letušky, proletářky a sociální pracovnice (teď nemyslím, tu úřednici). Vedle našeho stolu bylo akvárium, ze kterého jste si mohli objednat večeři. Ještě, že jsme tak neučinili, protože během našeho pobytu dvě ryby lekly. Začali jsme polévkou, já standardně borščem. Byl mi přinesen podnos, s panákem vodky, dvěma chleby namazanými domácí škvarkovou pomazánkou, mističkou se smetanou, mističkou se zeleninou (paprika, cibule, dva stroužky česneku) a samozřejmě s borščem tentokráte plným opravdového masa (v MuMu jste dostali jen dvě nudličky). Já pak pokračoval vepřovými kotletami síly jednoho centimetru, zatímco někteří se pouštěli do sobího, či medvědího masa. A pak ta plznička, no co vám budu vyprávět… O účtu však pomlčím. Místo MuMu doporučím dřevěnou restauraci – s imitací opravdového listnatého hájku. Jídlo domácí, relativně levné a obsluha rychlá, jméno jsem však již zapomněl.

Noční život tentokrát opravu nemohu popisovat, protože jsem žádný neviděl. I při nočních procházkách bylo oproti Moskvě všude šero a pusto.

Co se týče bezpečnosti, tak jsem se necítil tak dobře, jako v policií přecpané Moskvě. Večer ani přes den moc policistů vidět nebylo. Navíc jednoho z našich Francouzů v noci při návratu z jakési diskotéky okradli. Ale byli slušní, vzali mu jen peníze a mobil, doklady si směl nechat.

V Petrohradu jsem ale zažil i něco nového. Navštívil jsem pravou ruskou, dřevem vytápěnou, veřejnou baňu – obdobu finské sauny. Bylo to zajímavé i kvůli událostem, které se odehráli před i po…

Návštěva bani byla plánována jako skupinová s vedením našich průvodců. Na místo srazu v hostelu však dorazili jen zájemci. Naši milí průvodci byly, jako ostatně pořád, neznámo kde. Nakonec dorazil aspoň jejich kamarád, který nám oznámil, že nás do sauny dovede a tam nás budou průvodci čekat. Celá asi pětadvacetičlenná tlupa se přesunula do metra. Tam se zjistilo, že náš milý kamarád neumí rusky a neví, co tu je napsáno. Jedna Američanka se ujala iniciativy a vůdcovství. Když jsem s ní chtěl mluvit rusky, zjistil jsem, že umí pouze číst. Dovedla nás ale na správnou stanici a my se mohli vydat do setmělých uliček. Z ohlášeného půlhodinového přesunu jsme ukrajovali již třetí půlhodinu, a tak jsem se zastavili v obchodě, koupit nějaké to pivo, přeci jen v sauně člověk dostane žízeň. Nakonec jsme na místo dorazili. Náš průvodce nikde, jeho telefon nedostupný, co teď? Nu, přišla řada na mě. Spolu s oním přítelem našich průvodců jsme šli obhlédnout situaci a pokusit se najít někoho z naší cestovky. Po menším nedorozumění jsme skončili v dámských šatnách, ale zázračně jsme se naučil velmi dobře rusky a dokonce jsem při útěku i zavtipkoval. Pak jsme ještě vytáhli nějakého chlapíka ze séparé, abychom se přesvědčili, že se nejedná o našeho průvodce, a pak jsme konečně dorazili do pánského oddělení. Vyjednal jsem podmínky a vrátili jsme se pro ostatní. Dále již vše probíhalo podle plánu.

Jednalo se o veřejnou baňu. Zařízení trochu připomínalo staré socialistické bazény. Dlaždičky, občas plíseň na zdi, zapáchající záchody. Sprchy ale fungovali a u vstupu do bani byl bazén s ledovou vodou. A nechyběli ani erární větévky, které je třeba nejdříve na několik minut namočit do horké vody a pak vzít s sebou do bani. Tam se můžete přede všemi ukázkově zmlátit. Baňa samotná vypadala jako velká pec. Byla dvoupatrová, na spodním patře byla hromada dříví a když se vám zdálo, že je zima, šli jste přihodit poleno do pece. Nad tímto byla postavena dřevěná konstrukce tvořící první patro. Bylo nás hodně, ale i tak se našlo dostatek místa k sezení. Stěny místnosti byly černé od sazí. Trochu jsem si připadal jako ve velké troubě, až na to, že vedle mě neseděl chleba, ale nějaký Rus. Na rozdíl od finské sauny se tady více debatovalo a to i se mnou, naprosto neznámým člověkem. Rusové jsou holt otevřenější, než Finové, kteří pokud vás neznají, tak vás pouze propichují pohledem, abyste už zmizeli.

Zaplacený čas uběhl jako sauna a my se zase shledali s dámskou částí naší výpravy. Bylo načase absolvovat skoro dvouhodinovou pouť domů. To se ale našemu příteli průvodců nelíbilo a navrhl, že pojedeme autem. O této možnosti jsem zatím jen četl, a tak jsem se nechal přemluvit. V Rusku je taková nouze, že si každý rád přijde na nějaký ten rubl. Stačí se jen uprostřed města postavit na ulici a začít stopovat. Pak dohodnete místo určení a cenu (ideální je zkusit 100 rublů). Nasednete a máte levný taxík. Nu, a tak jsem si stoupl na kraj ulice, která nevypadala, že by po ní v nejbližší době mělo jet auto a dělal prostitutku. Hned první auto, které jelo kolem, zastavilo. Dohodl jsem počet lidí, místo určení, cenu a nasázel do auta první skupinu čtyř lidí. Mezitím na opačné straně zastavilo auto a hned, co nás první skupina opustila, auto se otočilo a byl tu druhý taxikář. Starší člověk šel přemluvit mnohem lépe. Šup, další čtyři. Za dalších deset vteřin mladík v Ladě. Ten chtěl smlouvat, ale když jsem ho asi po minutě odmítl, že počkáme na jiné auto, změnil názor. Zbyly jsme tři a čekali asi dalších 20 vteřin. Za patnáct minut jsme se zase všichni shledali v hotelu.

Naposledy zmeneno: 1. prosince 2005
Zobrazeno: 2628
Jedu na LETCo. enginu. Zdeněk Letko (2005-6)