letko.net

Nacházíte se: letko.net > Blog > Historie Finska a finština

Historie Finska a finština

Aneb přijel jsem studovat do země švédské Cosa Nostry.

25. září 2005

Ten podtitul mě napadl hned, co skončila přednáška z jakéhosi předmětu. Ano, nevím, jak se ten předmět jmenuje, za kolik je kreditů, a neznám ani jméno přednášejícího. Je to předmět fakulty podnikatelské zaměřen na přiblížení mentality Finů ostatním národům. A jak jsem se tam dostal? Inu, přišel jsem samozřejmě dveřmi, neboť jsem se na poslední party u Joachyma od kohosi dozvěděl, že ještě nikdy neslyšel tak báječný přednes. Času tu mám relativně dost, a tak jsem se tam zastavil.

Sedíce ve třetí řadě sedadel, byl jsem v první linii. Bylo mi to trochu nepříjemné, neboť jsem s sebou neměl nic, čím bych simuloval zápis do prezenční listiny. Ale co, říkal jsem si, více než vyhodit mě nemůže. A už se přiřítil. Asi čtyřicetiletý profesor z venku připomínal filozofa. V této domněnce mne utvrdil i tím, že nebyl schopen napojit svůj notebook na dataprojektor bez toho, aby třikrát nevyzkoušel zastrčit onen kabel do paralelního portu. Nakonec se rozhodl, že tisknout nebude, a my uviděli první obrázek prezentace.

Následně nám asi třicet minut povídal o dvou vlastnostech Finů. První byla důvěra. Fin, když něco slíbí, tak to splní. Tato důvěra jde v obchodu tak daleko, že Finové jsou schopni uzavírat obchody po telefonu. Dokonce se tu prý uzavírají obchody bez právníků. Stačí jen slovo někoho, komu věří a obchod je uzavřen. Ve Finsku také prý neexistuje kontrola na pracovišti. Všichni věří, že ostatní také pracují. Druhou probíranou vlastností byla loajalita. Finové jsou velmi loajální a to k čemukoli, nejvíce však ke svému státu, rodině a zaměstnavateli.

Znělo to skoro jako vychloubání, než přednášející začal sypat příklady z rukávu. Během několika výbuchů smíchu jsem se například dozvěděl, že Finsko bylo jediným státem, který vždy zaplatil veškeré válečné půjčky a daně z prohry. Ani Rusové údajně nevěřili, že po Druhé světové válce dostanou tolik peněz. Finové se údajně mohli přetrhnout, aby splatili i poslední splátku, ačkoli Rusové nad tím již dávno mávli rukou. Pro Finy to ale byla smlouva, kterou podepsali (důvěra). Z dalších příkladů už jsem si zapamatoval jen tři. Všechny se týkají Evropské unie. Finsko nemělo referendum o vstupu do Unie, protože Finové věří, že jejich zvolení zástupci jednají loajálně k Finsku. Když pak EU vydala normy na velikost jahod, Finové investovali mnoho prostředků, aby své dlouho pěstěné odrůdy zmenšily do požadovaných rozměrů. A konečně, v EU je norma, která předepisuje kontrolu povrchových vod určených ke koupání. Zatímco ostatní státy EU jen občas něco zkontrolují a jinak to hrají do autu. Finové ustanovili speciální skupiny chemiků, kteří každý den objíždějí všechna místní jezera a odebírají vzorky ke kontrole. Celý projekt stojí velké peníze, ale Finové přeci podepsali dohodu…

Následně přednáška pokračovala odpovědí na Kolorosovu otázku: „Kde se belou?“ Finský stát vznikl během léta 1808. Do tohoto roku bylo území kontrolováno Švédy. Finové v té době údajně žili v lesích a u moci byly bohaté Švédské rodiny. Finsko vzniklo tak, že jej nikdo nechtěl. Poté, co car Alexander I. celé území dobyl, doufal, že ho Švédům prodá. Ovšem ouha, spletl se. A tak připadlo dnešní Finsko Rusku. Jenže bohaté Švédské rodiny se nechtěly smířit s osudem. Některé emigrovaly do Švédska, ale zbytek začal s carem vyjednávat. Nechtěly se vzdát výdobytků západu, ale byly loajální vůči novému vládci. Car měl asi slabý rok, a tak se Švédským rodinám podařilo založit Finský stát. Následně tuto radostnou událost oznámili původnímu obyvatelstvu a začali se učit finsky.

V následujících desetiletích se „Finové“ snažili držet cara co nejdál. V případě letních návštěv cara budovali Potěmkinovy vesnice, v Petrohradu fungovala speciální kancelář, která za Finy u cara lobovala atd.. Mimochodem prý to Finy neopustilo, a proto se i dnešní ministr zahraničí osobně dobře zná s Putinem. Finové se naučili hrát správnou hru na dva typy carů. Na liberální reformátory a na vojenské zelené mozky. De facto se prý v Rusku na carském či prezidentském postu od té doby pravidelně střídají jen tyto dvě sorty. Výjimky byly jen dvě. Vždy se jednalo o člověka s uměleckými sklony a vždy to znamenalo zkázu pro celou oblast. První umělec dotáhl Rusko k První světové válce a Jelcin dovolil, aby se moci v Rusku ujala byrokracie. Což prý poznáme na hranicích až tam pojedeme. (Ano, souhlasím…)

Vzhledem k mé nemoci jsem nestihl předešlý text včas uveřejnit, a tak jej rozšířím o další zážitky s tímto předmětem a přidám také zážitky z kurzu Finština pro cizince. Následující hodina již nebyla tak zábavná, ale člověk se alespoň něco dozvěděl. Přednášející začal polemikou nad otázkou, co potřebuje národ při svém vývoji dříve. Po čtvrthodině monologu se ukázalo, že ani on nezná odpověď, a tak pozvolna přešel k historickým osobnostem. De facto nám popisoval české Národní obrození asi o 70 let zpožděné od toho českého.

Druhá polovina přednášky byla mnohem přínosnější. Padla řečnická otázka: „V čem jsou Finové dobří, uznávaní a slavní?” Profesor si odpověděl raději okamžitě a sám asi, aby se náhodou něčeho nedočkal. Tak tedy podle něj je nynější Finsko známo díky elektronice, architektuře a přírodě. Elektronika pravděpodobně není jeho koníčkem, a proto jí věnoval pouhou jednu větu. Škoda. Lepší už to bylo s architekturou. Vyzval nás, abychom se podívali na třídu, kde sedíme, že to je typický finský design.

Nu, třída byla v podzemí, takže to trochu připomínalo kryt. Tvůrce musel buď extrémně šetřit, nebo mít proklatě málo času. U stropu odkrytá vzduchotechnika, zdi neomítnuté, avšak cihly spolu se spáry natřeny na bílo, ve předu zelená tabule a bílé plátno, projektor umístěn naprosto nevhodně, takže vadil asi deseti nebožákům ve výhledu. Nikde ani obrázku, ani známky přírody. Jen chladná (i díky klimatizaci) místnost s pohodlnými modrými křesly. Náš učitel to ale viděl krapet jinak. Básnil o jednoduchosti, funkcionalitě a sladěnosti. Jediné v čem jsem s ním za jedno, je národní přístup, neboť tu byly použity pouze dvě barvy. Obě mají Finové na vlajce.

Následně nám ještě promítal několik obrázků architektonických skvostů, a pak se nás zeptal na názor. Všichni jsme shodně mlčeli, takže se opět rozpovídal on. Nikde není příroda. Všechno je z chladných materiálů, velmi rovné, ostré, technické. Měl pravdu. Prý je to reakce na obklopení přírodou. Teda pěkně děkuji.

Třetím tématem byla příroda. Profesor vyzdvihl vliv přírody na finské umění. Pak to ale začalo. Podívejte se pečlivě na tyto obrázky přírody…. Pak nám to tajemství sdělil. No jo, bylo to tak. Finská příroda je umělá. Ať již jsme se dívali na jakékoli obrázky krásné finské přírody, po delším sledování na nich bylo něco divné. Ta strašná symetrie, organizovanost, techničnost. Oni tu mají dokonce zákon na to, že minimální vzdálenost dvou stromů v lese nesmí být menší než tři metry. Ach jo, mají tu svojí strohost a techniku i v přírodě a ještě jsou na to hrdí.

Další dvě témata už byla jen na vyplnění času. Ale jak už to většinou bývá, byly ty nejzajímavější. Prvním tématem byla ukecanost. Na Finech je vidět, že jejich předci dlouho nikoho nepotkali, a tak s nikým nemluvili. To jim zůstalo. Je-li tady člověk ukecaný, Finové si myslí, že je hloupý, když tolik povídá. Jaké je pak jejich rozčarování, když se vydají do světa a tam si o nich všichni myslí, že jsou hloupí, protože mlčí. No jo, ale jak takhle mlčenlivý národ může být na špičce využívání mobilních telefonů? Odpověď je prozaická. Finům vadí kontakt, který v sobě osobní setkání a hovor přináší. Proto jsou velmi rádi, když si mohou pohovořit neosobně. Například pomocí mobilního telefonu. Překvapivé, ale racionální.

Posledním tématem byl alkohol. Finové pijí jako Finové. Žádnému režimu se tu nepodařilo omezit finské pití. A z vlastní zkušenosti to mohu potvrdit. Finové se opravdu chovají jako alkoholici. Stačí jim málo a už se válejí po zemi. Vždy, když jsem byl na nějaké párty, kde se vyskytoval nějaký Fin, byl to buď absolutní abstinent, nebo se s ním po chvilce už nedalo komunikovat ani jeho rodným jazykem. Ovšem trpí tím všichni a má to i své výhody. Je tu velmi přísný postup proti drogám. Pokud by se u mě našly nějaké drogy, měl bych to spočítané. Ale když se opiji jako Fin a budu se někde válet po ulici a někdo na mně zavolá policii, budou se ke mně policisté chovat velmi jemně a s citem. Vždyť včera po službě takhle vypadali oni.

Nu, ale změňme téma. Slíbil jsem pár slov o kurzu finštiny, který jsem si tu zapsal. Ono by vlastně stačilo jen jedno slovo. Hrůza! Jazyk sám o sobě nemá těžká gramatická pravidla, zvlášť ve srovnání s češtinou, ale lautr nic tu není podobné. Nejen že nevím, co mluvím, ale většinou ani nemám páru, co po nás ta učitelka chce. Navíc nemají písmena Z, X a Q. Takže když jsem se představil a napsal své jméno na tabuli, včetně háčku nad e, tak učitelku málem vezli. Doteď mi nemůže přijít na jméno, ale snaží se. Výuku máme třikrát týdně vždy po dvou hodinách, takže je to docela intenzivní, ale aspoň to bude mít člověk brzo za sebou. Tedy Nähdäan huomenna!

Naposledy zmeneno: 25. září 2005
Zobrazeno: 2175
Jedu na LETCo. enginu. Zdeněk Letko (2005-6)